Proč právě on?
Bronďu mi věnoval táta jako dospělého psa. Akirku jsem si vybrečela, aby utekla smutné budoucnosti, která ji čekala. Jenom Axíka mám od štěňátka. Proč jsem si z šesti malých chlupatých uzlíčků vybrala právě jeho? A vybrala jsem si vůbec já?
Původně jsem měla mít štěňátko z úplně jiného spojení než je Ax. Bohužel se tenkrát narodilo jedno a ještě malé umřelo. Tak jsem hledala dál. Rozhodla jsem se, že si vezmu štěňátko po Tyle z Duxova a Rémusovi Chmelovém Kvítku. Byla jsem stoprocentně rozhodnutá, že chci fenku. To by ale nebyla žádná sranda, kdyby se nenarodilo šest psů. Přemýšlela jsem, jestli hledat dál, nebo si prostě vzít pejska a doufat, že z něj nebude žádné dominantní hovado. Když byla štěňátka ještě hodně malinká, jela jsem se na ně podívat. Po této návštěvě už bylo jisté, že si za pár týdnů jedno odvezu. Vyhlídla jsem si nejmenšího nejtmavšího vlkošeďáčka, protože tak nějak vyčníval. Ostatní byli světlí s takovou pískovou podsadou. Domluvili jsme se s panem chovatelem, že se na štěňátka přijedem podívat ještě za dva, tři týdny.
Štěňátka už byla větší. Celkem bezpečně ovládala nožky a tak pobíhala po zahradě a kradla vše, co našla. Můj oblíbenec byl ale odtažitý, jakoby bez života. Pořád polehával někde stranou od ostatních. Třeba se špatně vyspal, říkala jsem si. Najednou se na mě nalepil jeden malý všetečka. Byl ze všech nejsvětlejší a moc se mi nelíbil. To mu ale bylo jedno. Velmi usilovně si žádal mou pozornost. Nejprve mi přinesl umělohmotný květináč. Chodil s ním kolem mě s ocáskem hrdě vztyčeným až do nebe. Fakt se cítil. Musela jsem se smát. Za chvíli už ho květináč přestal bavit, a tak se mi snažil přitáhnout botu ze schodů. Mezitím se kě mě ale přimotalo jiné štěňátko. To se tomu malému ošklivkovi nelíbilo, nechal botu botou a běžel ho odehnat. Podařilo se. "Ty hajzlíku" prohodila jsem, když se na mě významně podíval. Potom mu došlo, že má prázdnou tlamičku a rozhodl se, že je třeba ji něčím zaplnit. Začal mi okusovat boty, kalhoty, ruce. Když se chtěl přidat nějaký z brášků, hned ho vyhnal. Hlídal si mě celou dobu, a tak jsem neměla čas na jiná štěňátka.
Osm týdnů od narození uplynulo a já si jela pro jednoho z nich. Nejsvětlejší ošklivka mě vítal u branky, ještě než pan chovatel stačil otevřít. Nešlo ho nepoznat. Vypadal pořád stejně. I pan chovatel mi dal zapravdu, že je to on. Choval se přesně tak, jako posledně. Vybral si mě a tak bylo rozhodnuto. Čekali jsme ještě na otetování štěňátek a odevzli Axušku do nového domova.
Dnes je Axovi skoro sedm let. Sedm let radostí i starostí za náma a ještě hodně před náma. Sedm let, které jsme strávili úplně jinak, než jak jsem původně plánovala. Ale ať už je Axíček jakýkoliv, jakože to s ním často není lehké, miluji ho, jakoby to byl ten nejvzornější pes na světě. Však on se se mnou občas taky natrápí.. :)